proklamace emancipace

Včera v 11:05 | Andrea
proklamace emancipace
klamání pro klamání
absurdum ad absurdum
pro nic za nic
pro dobrotu na žebrotu
člověk je proměnná v čase x

jsem zlá na lidi i slova i obrázky
 

doronicum austriacum

Neděle v 0:55 | Andrea
Byls ztracenej
prej jsi pásl ovce v rakousku
všichni měli strach že jsi mrtvej
myslela jsem na tebe každej den i ve snech
ty
hory
a řikala si
tenhle svět bez tebe když tě miluju ztracenýho a leží na mě stín budoucnosti
a ten pitomej parfém od armaniho

Den v devonu

25. ledna 2017 v 20:10 | Andrea
Bylo to v devonu. Všude byly skály z tvrdýho pískovce a skuliny vymletý mořem. Dřív tam někdo žil, někdo z tý sorty lidí s vyšší inteligencí a mě, podivnýho tvora do toho světa vyhostili, ještě s liškou. Nejdřív jsme se museli dostat z náhorní plošiny. Dolů nevedla žádná cesta, jen dlouhej příkrej sráz. Mysleli jsme, že nás ten skok zabije, a možná zabil, ale probudil jsem se v tom devonskym světe a moře tam hlasitě šumělo. Všude se válely nádherně zbarvený lastury nepoškozený exogenníma silama, a taky oblý běloskvoucí sépiový kosti. Chtěl jsem si jich nasbírat plnou náruč a odnýst domů, vždycky jsem po takovejch věcech toužil, jenže na to, nevím proč, nebyl čas ani domov. Pachtil jsem se slanym pískem a narážel na různý pasti těch tvorů s vyšší inteligencí. Pasti zkonstruovaný z drátů a traverz občas natřenejch na modro nebo červeno. Někdo by mohl namítnout kde se vzaly traverzy a to všechno v devonu, ale ony tam prostě byly, není nutný se po tom pídit. Po nějaký době sedřený kůže jsem zahlídnul lišáka. Nabídnul mi, že mě těma pastma protáhne. Sledoval jsem, jak prolejzá, jenže von byl hrozně mrštnej a já, podivnej tvor jsem se jen těžko prosmejknul. Byl taky rychlej, za chvíli jsem ho ztratil z dohledu, ale v temný jeskyni na mě počkal a řek: "nemysli, že nevim, že se chceš vlka zbavit." Nechal mě tam a zdrhnul, hazjl! Je to divnej pocit, když vás jedinej lišák, kterýmu věříte, nechá v devonský jeskyni a vy přitom ani žádnýho vlka neznáte. No jo, řek jsem si, psovitý šelmy asi držej spolu.
 


Obecná platnost

14. ledna 2017 v 20:55 | Andrea
Obecná platnost
všeobjímající kosmický řád
spoutaná individualita
vědeckým přístupem X Y Z
pro teď
nebo na pořád?
otázka pod řád
nebo pod úroveň
vyhrocená v okamžiku konvence
obecná platnost mě drží za hlavu
XS XL
Ježibaba
myšlenka v kouli
v kvádru
v kostce ledu s alkoholem

vzpomínky

16. prosince 2016 v 23:56 | Andrea
ty brečíš?

ne

jen se mi třpytí oči

v noci pod lampou

a prstem se dotkl víčka

krev se rozlila všemi směry

prstem jak větrem

do pampelišky

na šumavský louce plný popele

spálený do základů

tak těžká a dlouhá chůze

tak těžkej dlouhej život

ale ty kopce

ty lesy

rybníky

ty sluncem rozžhavený hřbitovní žuly

a zrezlý branky

a vymalovaný vzpomínky

lesknou se jak oči v noci pod lampou

zvracení

26. listopadu 2016 v 18:59 | Andrea
chci omdlít do tebe
do tvýho těla
do tvý skříně z čerstvýho dřeva
bílý prostěradlo právě vyhaslo
schovávám věci na potom
a čekám až přestanu

Život perly

4. září 2016 v 18:56 | Andrea
Perlorodky cumlají zrnka písku
pak v odrazu perly se třesou ruce
ruce perlovrahů
lákají na cukrovou vatu louhovanou v solném nálevu
voní to jako ve školce
když děti slzí do pudinků s malinovým sirupem

Den na hladině

4. září 2016 v 18:51 | Andrea
Slova prosycená horkem ze rtů, máslem podlitá
pařížská umdlelá modř a víno vykreslují mapy na hladině
na hladině koberce
kostelní věž bodla do bérce, píchla do prstu
pod barokními ornamenty je cítít zurčení
směrem dolů odshora
zurčení krve z určení směrné hodnoty

Jsem moře bez odlivu

27. srpna 2016 v 23:55 | Andrea
Obcuji s mořskými vlnami,
jsme slané

dýchám vodu
vlasy věsím do oceánských proudů
aristrokratické strnulosti mne doučují ledovce
nejsem ekolog ani lidumil
jsem kozoroh

obcuji s přírodními silami
otvírám se společenskému vlivu
holduji flagelanství
jsem moře bez odlivu

Po stopách ryb, směru dekonstrukce

27. srpna 2016 v 23:41 | Andrea
Do protisměru vzdušných proudů,
pulzijících blan bubnů bříšek prstů
sopky tepou pod kůží

ženy válející se na obzoru
silueta na odiv
nikdy nevstanou
..stín je neustále ukládá k pozemskému spánku
pak láva se jim valí do vrásek, póru, ďolíků..
po stopách ryb
po směru dekonstrukce

Mind the trap

27. srpna 2016 v 23:24 | Andrea
Oči otvírám odleskům měsíčního svitu
kapky vody na holeních - mé nejdražší šperky
ztrácím každý den ve dvou světech, dvou životech, nebo více..
z kdejaké říše mi odcházejí plíce, však..
mám ještě žábry a šupiny
v těle jednu dvě hlubiny
do nichž dá se vlít moře oceánů
a až zašiji znovu svou panenskou blánu,
tak zbavím se plánu na zkázu evolučních chyb,
nastane druhý velký třesk

Ty, corpus delicti

15. srpna 2016 v 23:28 | Andrea
Tvarovat tebe i obzor
vytesat schody z obratlů
a z míchy složit žaluzie
concerto grosso z lícních kostí
šít rudé závěsy
a s vlasy věsit do větru
vybírat světlo ze sítnice
chytat ho do zubů

pak na rukách z tebe relikty
na rukách ty
corpus delicti

Horizonty nebe

15. srpna 2016 v 22:43 | Andrea
Mám na řasách zbytky ze snídaně
ráno byla z nebe cukrárna
a kousky šlehaných bílků
snažily se dotknout očí

někdo mi podal číši vroucího oleje
načež řekl

svlékni se

z kůže či z posmrtných skvrn?

Deník představ

10. srpna 2016 v 22:24 | Andrea
Z rána objímám tvé rány
míjíme se ve dveřích
snažím se zahladit modřiny
snad půjde to hladem

nechci růže z pouti, ale z tvojí kůže
mám tě ráda jenom ve snech
klopím však oči v domění, že zbožňuješ víčka

čtení z heřmánku, lilií a konvalinek
poezie v trávě šlehá po zádech
..nebo jsou to kopřivy?
tedy budu číst už jen z vyrážky na tělech

Všednosti

25. července 2016 v 16:56 | Andrea
Dnes je pondělí viďte
..a bude celý den

já spala tak tvrdě, přišla jsem si jako ze sádry
zdálo se mi, že se musím spojit s nepřítelem, ale žádného nemám
když bdíte nad hrobem, přijde vám všechno okolo krásné

"Vy jste se dnes hezky vyspala, že jste z toho sama hezká."
konstatovala stará dáma se senilitou v očích a já přitom vzponínala, jak jsem se časně z rána opájela inhalováním toluenu a padající mlhy

Nekonečné snoubení

24. července 2016 v 9:22 | Andrea
To komáří kousnutí je Mt. Blancem tvojí kůže
A stigmata na jejichž dno nedohlédneš
Studny středověku
Padají do nich chuchvalce času a vodu zdobí kruhy
Žádají vodu o ruku
Ta však dávno vypověděla zodpovědnosti čehokoli se dotékat
Čas tak propadá do propasti
Níž a níž samé pro a žádné proti

Substance protikladu

21. července 2016 v 18:09 | Andrea
Jsem Andrea Chadimova
Vážená autorka básní v póze
Substance protikladu vkladená do prokladu

Mám rakovinu vaječníků, čnělky a semeníku
jsem květina co pelichá
jejíž poupata v chladu na lině spočívají
obalena jen v holé kůži
třesou se div neuvedou sami sebe do hypnózy
a z jejich vůně zbyde jen esence transcendence

má transsubstanciace soudnosti
chce se obalit mechem
a stát se milenkou jeho výtrusnic

Před oltářem patosu

21. července 2016 v 13:45 | Andrea
Ty poezie,

jsi můj neobnovitelný zdroj
vůle vypuštěná z ohrady
měsíc co svítí z oken
na rtech se ti leskne vesmír
z tebe i vážky jsou na vážkách
a slova i mysl vykračují do dálav

jsi sen co se nezdá v nemoci ani ve zdraví
daruji ti všechen patos světa
budeš jen cit
uspíš vážky
a svět jakbysmet z tebe neprocit

Já a Ty - kosti sobeckosti

21. července 2016 v 12:23 | Andrea
Snad ti bylo i teplo
tvá tkáň se do mé vetkala
pohroužila se pod kůži a pak
stala se esencí nedotknutelnosti

už tě nechci dále hostit
tak místo klíčů od bytu
dám ti své klíční kosti
jak hruď se zhroutíš do sebe
tak i příčina sobeckosti
a budeme konečně svoje

Já Andrea, Ty Poezie