1st May 1996

9. září 2017 v 13:38 | Andrea
kroutilo se to a žbrundalo
byly tam především O oblý tvary
a taky to tam tak oble dunělo
v děloze se něco dělo
nikdo nevěděl O O O oč jde
protože se to stalo poprvé a najednou
1st May 1996
a pak to v té temné skulině začlo vrnět
vr bž žr krž
bylo tomu tak pár dní a nocí
pěkně nervózních kolemjdoucích
a hle
cosi se najednou vší silou rozzářilo
asi tak na dvě setiny sekundy
rozvířilo to prach v ulicích
a spálilo všechny muškáty na parapetech polorozpadlých cikánských činžáků
ale kolemjdoucí to spatřili
oni to
no
ach
X X X
věděli že doma to opravdu nemůžou nikomu povědět
zvěstovat krásu
pošpinit myšlenku skutečností
protože to bylo poprvé najednou a naposled
1st May 1996
 

fontána

9. září 2017 v 13:37 | Andrea
když seš ve vaně
a najednou je z tebe dominanta
dominanta okázalé barokní fontány
ts ts ts ts
trsy stříbra uvnitř se perou
pak pozor!
perly vody vyvěraj
v rytmu 3 33 333
stříkance
crescendo z úst
na oblé křivky tvého boubelového těla
a ty ležíš ve vaně
jakoby nic
ledabyle vždy v pozici zlatého řezu
a jediný co chceš
vidět zas a zas
cákat to
2 pí
takový to kolečko a sinusoida
v protikladu bolu a kamene
a davy lidí
huspenina ve tvaru malý panelákový koupelny
jsou tam a přihlížej taky slastně
nebo jen slyšej
cákat to

je 15

9. září 2017 v 13:36 | Andrea
chodíme ještě do devítky
školní výlet v Dospělosti
tabula rasa budoucího života
bílá bílá bílá
každá je jiná a to je kámen úrazu
ještě dětské mýdlo
sbalíme do kufříku osamělého obchodního cestujícího
a za hodinu a půl už možná budeme v nebi
máme tu pokoj
ačkoli s prošlapaným kobercem
ačkoli s tureckým vzorem bez srdečnosti
a ze stropu padá ctnost nezkušenosti
přivádíš mě do rozpaků
přivádíš mě do maléru
co je opakem zázraku?
prosím neopovídej
jsem těhotná totiž
a jeje
 


Divadelní skica: Station to station aneb dialogy v cizích městech (mírně politicky angažované)

28. července 2017 v 2:10 | Andrea
SCÉNA

V ulici vybíhající z náměstí plný kočičích hlav. Město v kterym jsi nikdy nebyl a ani neznáš jeho název. Jsou tam hodně starý domy s podlouhlym podloubim a na těch sloupech už se chytá mech. Ty domy jsou přestavěný nebo jakoby zrekonstruovaný nově nalíčený barvičkama který se tam hodí jen trochu jako židle v cukrárně co neladí s pařížskou šlehačkou na zákuscích ale ne, nejseš v Paříži but european kind is here. Seš v tý ulici kočičích hlav a kočičky z nedaleko zející vrby jívy ti vrněj ve vlasech, hladěj tě a pročesávaj. Cigaretu na kamenných schodech a kouř se ti choulí pod kapucu gumové pláštěnky. Obíhá ti kolem hlavy zas jak elektron a zakrucuje myšlenky. Kape z červených střech. Sedíš opíráš se o dveře. Kap kap kap kape na kapuci kolemjdoucích. Jsou absolutně zahledění do vnitřku svých těl. Zastavím se u tebe a jednu kapucu sundám.

Anna (nezřetelně koktá): město není s to to to
schopnost zatoulat se je jedinečná a velice vzácná u lidi jako jsem já

Ondřej (s očima v ulici): ale podívej se
město je s to tě to naučit

Anna (sedá si a tetuje něco nad kotník): i ty
doufám

Ondřej (hlasitě): to je nejisté
nechci tě držet za ruku

Anna (naléhavě): no tak ztrať mě v ulicích
přeci vim přesně co jsi zač
zlomyslnej průvodce kterýmu se nedá ani v nejmenšim věřit

Ondřej (oči v očích): musíš spolíhat na sebe

Anna (dokončila tetování): ale já nechci spolíhat na sebe!

Ondřej (kreslí křídou na chodník): jsi ztracená v sobě
to je sen každýho vášnivýho cestovatele

Anna (hází křídy do kanálu): Ondřeji
někam se mi zakutálela skleněnka
jak Crambe tataria
jak ten pitomej katránovej keř
do kouta

SCÉNA

Přes zmoklé kočičí hlavy dramaticky přeběhlo několik stepních běžců keřů katránových (asi 5). Uvízli v ručně kované mříži dveří sousedního domu.

Ondřej (ačkoli pochopil fatalitu situace, začal tiše zpívat): to never be down
searching and searching
protect to a lie
but european kind is here!

bezpečí noční karoserie

10. července 2017 v 10:04 | Andrea
projíždka městem v lakovaný káře
odráží pohyb všech světel z očí zbloudilců noční krajiny
město žije se zbraní v ruce
šťára v půjčovně kostýmů pana tomáše v.
a jeho holky která vypadala jako spořádaná studentka osmiletého gymnázia
nojo von beztak ví i vo tom výstřelu
barokní zákruty chytaj stíny a vědi o všech jeho levárnách
jo kdyby to tak tušili policajti
z kaslíku vytáhnu krabičku se třpytka a těkavou substanci hrdinů
na víčka stříbřité odlesky
mih mih mih
mihotu města klokotu bot
a na rty svěle ibišková padne
jak poslední kytka do hrobu
můžu si dát?
neodpoví a vezme si sám
no jo
srazili jsme jednoho obludnýho člověka stojícího v cestě
ach ta každodenní patetická alegorie života
bála jsem se že se zadrápnul do narázníku a vyplazí se až nahoru na čelní sklo
děsim se tý chvíle ale ptám se
můžu si dát?
jo
hi
to je jasné
ta krabička vypadá jako glamy shiny shadows night make up perfection
ale když ji otevřu
je tam zrcadýlko a cigarety a malý ampulky substance hrdinů
pár zrnek vysypu na plošinu paralelního světa
nosem sázim do těla
a pak
pak
pak

žiju

hledám si novej domov, jen svůj

25. května 2017 v 0:12 | Andrea
Chalupa
Všude trní větve houštiny
Sem tam se vysmekne kousek vápna
Zableskne hliněná klika
Hlídá nesvéprávnej příbuznej taktéž obrostlej všim možnym
Můžu mu lehounce uniknout
Provokovat vykukovat vyplazovat jazyk nebo plazit se kolem něj
A nikdo mu to neuvěří
Chci se dostat dovnitř
Vysklít okno a začít tam žít
Pít si čaje na zápraží ráno na betonový podlaze která se už začla drolit a lepit se na chodidla
Ranní svit co proleze houštím zahřívá železný zábradlí
Chladno
Kouř od úst a kousky podlahy na chodidlech
Ten nesvéprávnej cizí příbuznej tam furt je a pořád hlídá
Asi na něj zapomněli
#ataksitužijem

Moc hezký

9. května 2017 v 21:48 | Andrea
Nevim
Nevim
Ale
Věci jdou sem tam
Nic tě nebolí
Vůbec nic
Můžeš dýchat dýchat jakoby tě to bavilo
Probouzíš se a usínáš
Cvakáš zubama nohama
Všechno do sebe zapadá všechno dejchá
Jsou pro tebe vyhrazený přesný místa
Do kterých zapadáš
Je to příjemný v nich
Bejt v nich
Nebolí tě to
Čekat
Čekat jen tak
Jen tak že je to příjemný
Koukat
Nevidět nic
Zapadnout prachem
Nechat se sfouknout
Nebo běžet
A dýchat
Pořád u všeho dýchat
Hladit věci
Hladit lidi
Mít s nima něco společnýho
Dýchat s nima
Nechávat se osvítit
Nechávat se unášet potokem
A najednou
Nevíš
Nevíš
Ale

mi to zalilo každou buňku

16. dubna 2017 v 11:24 | Andrea
nakonec špičku jazyk
kroužim kroužim
je hroznej klid všude kolem
můžeš tu spočítat všechny prachový částice
a zem po tobě natahuje ruce
má fakt sílu
sílu nepoznaného
všechno chce jen pro sebe
vtáhne si tě do jádra
postupně
pomalu
ale jo

prostředek čehosi, prostředek na mytí nádobí

6. dubna 2017 v 21:46 | Andrea
Cesty se tu dotýkaj
I prsty
Oblý kopce uhlazený pohledem
Ovce jsou tu hrozně klidný, tichý, jakoby se jim furt chtělo spát, nebo se zrovna probudily a ulpěly v takový tý nepojmenovatelně příjemný prodlevě mezi snem a skutečností.
Buď brzký rána nebo pozdní večery
V prostředku
Tam je obrovskej křišťálovej hranol rozptylující paprsky spektakulární barevnosti do všech koutů, nor a skulin světa. Stará se o něj muž morbidní dospělosti, je mu asi 34 a má mohutný ruce. Má taky ohromný charisma, to asi pochytil od toho křišťálu, možná mu pár těch paprsků ukrad, požil, a oni z něj teď taky vyzařujou. Ženský na to hrozně letěj. Pořád prostrkávaj hlavy dírama v plotě a zíraj na toho chlápka.
3 654 172 odstínů
Miluju tě ach
ꜮꝄﮦﮠ⃝ﮪﮱﮰ¥±ﷴﷺﴽ︡󠄂󠄂ﻴﻴ
Ten chlap je estét, sází jen na ženský s pestrobarevnejma očima a nejradši, nejradši na ty karneolový.
Květiny jsou tu jen jako hosti, kdykoli můžou odejít. Jsou ale trochu nezbedný, dělal občas pěkný kousky, děvenky. Nemaj žádnou sociální gramotnost, no, taky se občas hádaj s těma potrhlejma ženskejma za plotem.
Žár žárlivosti, až 358°F
A mezi tim všim tu vládne symbióza


natahovací elastický bez kloubů a kostí

31. března 2017 v 0:47 | Andrea
chtěla bych mít elastický tělo
abych tě mohla obepnout
každou částici tebe
necháš na mě vždy ozdůbku kterou se můžu kochat
ale jen po zbytek týdne

středa je hezký den
protože je uprostřed

vysvlečeš mě ze života
třeba udusíš polštářkem
je to takový ach
ach
achjo
jak v romantismu
tma a svíčky
tma a měsíčky
promiň

ale proč máš tak nízkou fidelitu a nejsi šťastnej někde uprostřed nebo na kraji mýho biotopu

mám hodně mužů které bych chtěla za otce a dědy
ale jen tebe za tebe

proklamace emancipace

29. března 2017 v 11:05 | Andrea
proklamace emancipace
klamání pro klamání
absurdum ad absurdum
pro nic za nic
pro dobrotu na žebrotu
člověk je proměnná v čase x

jsem zlá na lidi i slova i obrázky

doronicum austriacum

26. března 2017 v 0:55 | Andrea
Byls ztracenej
prej jsi pásl ovce v rakousku
všichni měli strach že jsi mrtvej
myslela jsem na tebe každej den i ve snech
ty
hory
a řikala si
tenhle svět bez tebe když tě miluju ztracenýho a leží na mě stín budoucnosti
a ten pitomej parfém od armaniho

Den v devonu

25. ledna 2017 v 20:10 | Andrea
Bylo to v devonu. Všude byly skály z tvrdýho pískovce a skuliny vymletý mořem. Dřív tam někdo žil, někdo z tý sorty lidí s vyšší inteligencí a mě, podivnýho tvora do toho světa vyhostili, ještě s liškou. Nejdřív jsme se museli dostat z náhorní plošiny. Dolů nevedla žádná cesta, jen dlouhej příkrej sráz. Mysleli jsme, že nás ten skok zabije, a možná zabil, ale probudil jsem se v tom devonskym světe a moře tam hlasitě šumělo. Všude se válely nádherně zbarvený lastury nepoškozený exogenníma silama, a taky oblý běloskvoucí sépiový kosti. Chtěl jsem si jich nasbírat plnou náruč a odnýst domů, vždycky jsem po takovejch věcech toužil, jenže na to, nevím proč, nebyl čas ani domov. Pachtil jsem se slanym pískem a narážel na různý pasti těch tvorů s vyšší inteligencí. Pasti zkonstruovaný z drátů a traverz občas natřenejch na modro nebo červeno. Někdo by mohl namítnout kde se vzaly traverzy a to všechno v devonu, ale ony tam prostě byly, není nutný se po tom pídit. Po nějaký době sedřený kůže jsem zahlídnul lišáka. Nabídnul mi, že mě těma pastma protáhne. Sledoval jsem, jak prolejzá, jenže von byl hrozně mrštnej a já, podivnej tvor jsem se jen těžko prosmejknul. Byl taky rychlej, za chvíli jsem ho ztratil z dohledu, ale v temný jeskyni na mě počkal a řek: "nemysli, že nevim, že se chceš vlka zbavit." Nechal mě tam a zdrhnul, hazjl! Je to divnej pocit, když vás jedinej lišák, kterýmu věříte, nechá v devonský jeskyni a vy přitom ani žádnýho vlka neznáte. No jo, řek jsem si, psovitý šelmy asi držej spolu.

Obecná platnost

14. ledna 2017 v 20:55 | Andrea
Obecná platnost
všeobjímající kosmický řád
spoutaná individualita
vědeckým přístupem X Y Z
pro teď
nebo na pořád?
otázka pod řád
nebo pod úroveň
vyhrocená v okamžiku konvence
obecná platnost mě drží za hlavu
XS XL
Ježibaba
myšlenka v kouli
v kvádru
v kostce ledu s alkoholem

vzpomínky

16. prosince 2016 v 23:56 | Andrea
ty brečíš?

ne

jen se mi třpytí oči

v noci pod lampou

a prstem se dotkl víčka

krev se rozlila všemi směry

prstem jak větrem

do pampelišky

na šumavský louce plný popele

spálený do základů

tak těžká a dlouhá chůze

tak těžkej dlouhej život

ale ty kopce

ty lesy

rybníky

ty sluncem rozžhavený hřbitovní žuly

a zrezlý branky

a vymalovaný vzpomínky

lesknou se jak oči v noci pod lampou

zvracení

26. listopadu 2016 v 18:59 | Andrea
chci omdlít do tebe
do tvýho těla
do tvý skříně z čerstvýho dřeva
bílý prostěradlo právě vyhaslo
schovávám věci na potom
a čekám až přestanu

Život perly

4. září 2016 v 18:56 | Andrea
Perlorodky cumlají zrnka písku
pak v odrazu perly se třesou ruce
ruce perlovrahů
lákají na cukrovou vatu louhovanou v solném nálevu
voní to jako ve školce
když děti slzí do pudinků s malinovým sirupem

Den na hladině

4. září 2016 v 18:51 | Andrea
Slova prosycená horkem ze rtů, máslem podlitá
pařížská umdlelá modř a víno vykreslují mapy na hladině
na hladině koberce
kostelní věž bodla do bérce, píchla do prstu
pod barokními ornamenty je cítít zurčení
směrem dolů odshora
zurčení krve z určení směrné hodnoty

Jsem moře bez odlivu

27. srpna 2016 v 23:55 | Andrea
Obcuji s mořskými vlnami,
jsme slané

dýchám vodu
vlasy věsím do oceánských proudů
aristrokratické strnulosti mne doučují ledovce
nejsem ekolog ani lidumil
jsem kozoroh

obcuji s přírodními silami
otvírám se společenskému vlivu
holduji flagelanství
jsem moře bez odlivu