Ego jako neobnovitelný zdroj

26. listopadu 2014 v 23:05
Naučte mě žít. Naučte mě myslet, tak, jak to děláte vy. Sama to nejspíš nedokážu. Nehty zarývám do kluzké bílé strmé skály. Nevím, jestli někdy dorazím k cíli. Existuje vůbec cíl? Všude okolo mě visí pouze hutná mlha, skrz kterou není nikomu dovoleno nahlédnout. Avšak lhala bych, kdybych řekla, že nevidím vůbec nic. Hluboko pode mnou, houpá se v prázdnotě zakonzervovaná plechovka s obsahem možná i chutným. Je v ní moje dětství, ta chvíle, kdy jsem dokázala žít okamžikem a radovat se ze všeho pozemského. Chvíle, kdy jsem se nebála budoucnosti, ani minulosti. Chvíle, kterou bych toužebně ochutnala zas. Mám hlad, leč vím, že nemám otvírák.
Je mi zima. Zima, která otupuje všechny moje smysly. Cítím každý krystalek ledu, který vyrůstá v mém nitru a prožírá se mými orgány. Tisíce jich napáchaly již dostatečné množství škody, ale s nadšením prostupují dál, přičemž zmrazí vše, co se jim postaví. Jsou velmi mocné. Ráda bych se jim bránila, ale nevím jak. Neznám nic jiného, než jejich chlad a svojí prázdnotu. Prázdnotu neustále proudící v mých vystydlých žilách. Já se o kapačky neprosím! Tak proč mi je nutíte?
Nevím co je žít. Vím jen to, že mě to ono nebaví. Chci umřít, ať už to znamená cokoli. Konec všeho? Tma? Zapomnění? Nová éra čehosi? Sem s tím! Nic nemůže být horší, než to co se děje teď. Všechno ve mně stagnuje, připadám si jako tvrdá schránka korýše, který se neodvažoval rozloučit se a zanechal mě samotnou napospas tíze oceánu. Tíze, jakou není možno snést, bez jeho živoucí přítomnosti, jež příjemně hřála. Ve schránce je ticho, někdy je možná slyšet ozvěna monotónního neidentifikovatelného šumu vycházejícího z nicoty. Je tam také bílo. To bílo, které jsem kdysi vídala ve snech. Uchlazené dokonalé bílo bez hmatatelné chybičky. V těch snech mě uklidňovalo, neboť se vždy objevilo ve chvíli, kdy bylo potřeba zahnat strach a hrůzu. Vzpomínám si na černou jezerní hladinu, na jejímž okraji jsem si hrávala. Slyšela jsem hromový dupot a najednou se zjevila ohromná běsnící postava. Na tvář si nevzpomínám, možná jsem jí do ní ani nikdy neviděla, a možná jsem se bála tam upřít svůj dětský zrak. Byla celá černá. Popínala ji hrubá rozpraskaná vrstva čehosi, co připomínalo kámen. Měla jsem hrozný strach. Byla jsem oproti ní naprosto bezmocná. Vyzvedla mě do vzduchu, přičemž zaryla své ostré rozžhavené drápy do mých boků. Cítila jsem bolest, bolest palčivou a neutuchající. Nakonec mě odhodila na vagón plný uhlí a poslala do neznámé krajiny, pryč od všeho co jsem znala. V té chvíli se objevilo to bílo, které mě dokázalo uklidnit. Bylo vlídné a dalo se mu věřit. V tu dobu jsem mu vydala všechnu svou vděčnost. Dnes k němu mám však jiný vztah. Ač nemám důvod ke stížnostem a výčitkám, začíná mě iritovat. Obklopuje mě již přespříliš dlouho a stává se čím dál víc stereotypním. Hnusí se mi. Chci ho zničit, rozdrtit, rozdrolit, zbavit ho jeho odporné dokonalosti. Chci, ale nemám k tomu prostředky.
Nelituji se a nežádám, aby se o to kdokoli pokoušel. Lítost je nechutná, slizká a zelenohnědá, navíc, naprosto zbytečná. O zbytečnosti bych mohla vyprávět, je to moje dlouholetá známá. Občas ji pomluvím, ale jinak si rozumíme. I když, někdy mi připadá, že si rozumí spíš ona se mnou.
Chci se naučit žít, nebo chci umřít. Neumím prožívat okamžiky přítomnosti, ať už jsou příjemné či ne, aniž bych nemyslela na to, co bude. Bojím se budoucna. Neumím se radovat z maličkostí, neumím se radovat z ničeho. Vážně nevím, z čeho moje schránka doposud přežívala. Opravdu nemám zdání, ráda bych se to chtěla dovědět. Zjistila jsem, že když se směju, uvnitř nic neprožívám. Řeknu si jen, aha, to je vtipné, protože si to myslí většina. Dobrá tedy, roztáhnu ústa a ukážu zuby. Může mi někdo vysvětlit, co to má být?! Mám pocit, že emoce se vytrácejí z tohoto světa. Raději si koupí levnou jízdenku do neznáma, než aby se marně snažily zavlažit naše šedé duše. Jediná emoce, která se je dnes propagována, je láska, o níž nikdo nemá potuchy, co je zač. Myslím, že je to jen něco, na čem se dá jen solidně vydělat.

Jsem zahleděná jen sama do sebe. Vím, to je úděl člověka, avšak chtěla bych to změnit. Nesnáším to, a ještě víc nesnáším lidi, kteří se to ani nesnaží skrýt. Píšu o sobě. Proč to dělám? Je to odporné! Chci psát o někom, koho mám ráda. Ale myslím, že k tomu nemám dostatečné oprávnění. Nesnáším svojí mysl, která si každého idealizuje, popřípadě v mžiku vše zavrhuje. Přijde mi, že si dělá, co chce. Neumím jí ovládat. A opět smýšlím jen o sobě a o svých pseudoproblémech! Zabijte mě a očistěte svou Zemi od tohoto tlejícího odpadu. Udělejte to už konečně! Nemám právo žít mezi vámi! Tak už se zbavte prázdné mysli, která neví proč a jak žít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama