Příběh mého Nic

26. listopadu 2014 v 22:49
Prázdno. Bílo. Černo. Černo-bílo v sobě skrývá mnohem víc tajemství, než moje mysl. Nicota. Poušť. Planina bez vláhy, která nikdy, nikdy, nikdy neokusí živoucí blahodárný dotek vody. Vyschlá paleta, jež nikdy neměla možnost poznat pohlazení štětce malířova. Nikdy nemohla ukázat nádheru, slávu a lesk svých barev. Nikdy nemohla seznámit modrou se žlutou, a tak zelená nikdy neměla příležitost vzniknout a ukázat vesmíru svou krásu a svěžest.
Smutek z nevyřčeného.
Tma bez chuti, bez vůně, bez struktury, bez zvuku. Konstantní funkce směřující od nikud nikam. Čára. Linka bez emocí nesoucí pocit bezmoci, jež napínají otroci. Otroci život a smrt. Otroci koho? To nikdo neví. Mají jen jeden úkol, jen jedno poslání. To plnit musí. Chtěla bych poslání, chtěla bych smysl. Chtěla bych poznání. Chtěla, ale mám jen nic.
Moje Nic. Začínám ho mít ráda. Začínám ho nenávidět. Rodí se v mém nitru a je stále silnější. Vyhání moje myšlenky, jako kdyby tma vyhnala všechny svoje hvězdy ke světlu. Však ve světle hvězdy neuvidíš. Jsem oběť mého Nic. Je to nic ničím naplněné. Vznáší se v mrazivém vzduchu a čeká na zahřátí, na vdechnutí života nikdy nepoznaného. Možná nepoznalo jen jeho smysl, ale chtělo by, opravdu chtělo. Nic se vznáší v bezvětří, je mu zima. Nyní se jen chvěje, ale jednou jistojistě umrzne, pokud mu někdo nenabídne šálu a čepici. V to ale Nic už ani nedoufá. Přestalo věřit. Přestalo? Vlastně nikdy nikomu nevěřilo. Nemělo komu. Kolem nikde nikdo. Nic v nicotě. Ale ne, v úplné nicotě ne. Naděje? Nikoli. Kolem Nic v chladném vzduchu plují ještě částečky prachu. Nikdo však neví, co jsou zač. Jakou mají barvu a jakou chuť a jakou myšlenku. Jsou tak malé, že není možnost do nich nahlédnout. Maličké, proto jim Nic nedůvěřuje a nechává je raději bez povšimnutí. Nikdy nemělo nutkání se s nimi dát do řeči. Všechna ta prachová smítka jsou totožná. Všechna plují stejným směrem. Kdo ví odkud a kam? Snad nikam? Nikdo neví, kde jejich cesta končí a kde začíná. Je to vůbec někde? Nic se o to nezajímá. Vyčkává. Vyčkává již dlouho na stejném místě, ve stejné poloze, bez hnutí. Připadá si tak neskutečně zbytečné. Tak přece je Nic něčím naplněné! Zbytečností! Je jí přímo přehlcené, přesycené, div nepraskne. Kdo ví, jakou má kapacitu? Kolik zbytečnosti ještě vydrží. Kolik touhy, chtíče, dychtivosti, vášně zůstane zmrazeno na úkor její nenažranosti.

Nic nemá naději. Nedoufá, že někdy bude prospěšné čemukoli, komukoli. Kdyby naději mělo, zabila by ho. Vysála by z něj všechno nic, co Nic tvoří. Nic by zaniklo. Vadilo by to? Nic často uvažuje nad ničím a také myslí na zánik. Na smrt. Na nic přicházející po ničem, nebo snad vysvobození? Nic by rádo zkusilo držet naději pevně v rukou, ale bojí se. Bojí se neznámého. Avšak myslím, že bát se nemusí. Nic nebude horší, než nic. Nebo ano? Toho se Nic právě obává. Své nic už dobře zná a neví, co zánik v sobě má a co ukrývá. Nic se bojí všeho nového. Proč, když nemá co ztratit? Neví, neví, neví. Mimochodem, Nic také náležitě oplývá nevědomostí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama