ÚPLNĚK

17. března 2016 v 17:52 | Fenyklová
Seděl jsem na vaně a upřeně hleděl na tvé nehty. Byly tak bílé, že jsem si vzpomněl, jak jsem uléhal v těch čistě povlečených peřinách a říkal si, že na tvých nehtových lůžkách musí se povalovat přinejmenším stejně pohodlně. Sáhl jsem na ty prsty. Na první dotyk byly uhlazené chladem, pak smrtí učesané. Krev ti vytékala z úst. Tak něžně ti dekorovala obličej a neslyšně vytvářela ornamenty na bradě. Nebyl jsem s to dotknout se barvy, býval bych porušil tu absolutní harmonii, v kterou jste se vzájemně uváděly. Nehnutě jsem tedy pozoroval, nechal skutálet své bulvy až do nejstrmějších údolí tvého těla, jako kluk, když před pár lety, cvrnkal kuličky. Těšil jsem se z krajiny ženskosti, jež jsi mi nabízela. Krajiny ladem zastřešené. Byla zima, ale vločky ti na řasy padat nemohly. Pohled na tebe mámil, dopadal na mě, tlačil, přestože jsem se díval shora.
Najednou jsem zatoužil po tvém hlase, po jeho cinkotu o sklenky vína, po tom, jak umně rozechvíval rty i zuby třeba celému davu. Oči mi pobíhaly přes bílé odlesky, přes temně nachové skvrny. Ty skvrny, které byly i na prstech, mých. Vzpomněl jsem si, že jsem nejspíš musel trhat borůvky, ale pravděpodobně tomu tak nebylo. Až poté, co jsem se vypotácel z homole času, napadlo mě nakonec pohlédnout ti do očí. Ty borůvky jsem hledal tam.
Uvědomil jsem si, že tě chci znovu celou, neotrhanou, hlasem rozeznělou, větrem rozechvělou. Ale ty ruce, pořád jsem doufal, že mám periferní cyanózu, však měl jsem chuť otrhat borůvky, vím, že měl! Toužil jsem tě vzkřísit, dát dohromady, zcelit jako úplněk, jehož srpky se poztrácely ve stínu planet.
Vytáhl jsem tě z toho sterilního lůna chladu a neurvale odvlekl ke kuchyňskému stolu. Břitva v ruce pracovala téměř samostatně, vyhlídková trasa rájem jí netrvala ani hodinu. Opatrně jsem se dotkl tvého ramene, uchopil ho a sešil společně s kusem hýždě. Ucho jsem propletl s prsty na nohou a z kusů umdlého kraje se pomalu stávala jakási beztvará smět trupu, páteře, lebky a končetin. Mým stroze řezaným záměrem bylo složit z tebe měsíc.
Po několika dnech urputného splétání kusů masa, které do sebe musely dokonale zapadat, jsem na umatlané kuchyňské lince sestavil vytoužený úplněk tebe. Byl to objekt nesmírný, na jeho povrchu jsem ze šlach a svalů vytvořil krátery a moře vyhladil lžičkou od jogurtu. Přestože zabíral poměrně prostornou část panelákové kuchyňky, vešel se mi do fritézy. Pár minut se smažil, totiž, snažil jsem se dosáhnout křupavé krusty. Poměrně obtížně jsem měsíc vyjmul a nechal vystydnout na parapetu. Byla zima, a tak jsem se bál, aby mi tě nepřiletěli oklovat ptáci, ty chuchvalce létavé, nenasytné. Přece jen jsi tvarem mohla připomínat tučnou lojovou kouli.
Utřel jsem linku, prostřel stůl a naservíroval si ten úplněk tebe na talíř. První sousta mi nedělala problém, ale jak plynuly dny, každý kousek, jež jsem pozřel, těžknul jak obtěžkaná žena a zkrátka mě zaplňoval. S posledním dnem jsem byl donucen vrátit čas, tedy dobrovolně měsíc vyzvrátit. K míse na nejzazší odstavce jsem to nestihl, a tak ses musela, chtě nechtě, schoulit do vany. Cestou ven z mých útrob jsi ústy zavadila o mé špičáky a začala ti krev stékat po bradě, něžně. V tu chvíli jsem dostal chuť na borůvky, ale ten rudý pramínek prozpěvoval hlasem líbeznějším. Slíbal jsem ho a sám nakonec spočinul na tvých měkkých teplých ústech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama