Okouzlení samotou

2. dubna 2016 v 20:18 | Fenyklová
Ležela jsem v posteli, ve tmě. Okolním vzduchem prosakovala kouzelně lesklá deprese. Občas jsem dokonce měla pocit, že se leskne jako neděle nemytý obličej. A opravu, bylo tmu tak. Její hezká útlá postava se celá vynořila a já ji s údivem spatřila ve světle pouliční lampy, jež se neomaleně lilo srkze okenní tabulku. Ta slečna zašeptala mi do ucha: "Pojď, následuj teplo mého těla!" a já šla. Vyrazila z bytu a já hned za ní v očekávání, v jejích ladných stopách. Dorazily jsme k podivně vyhlížející budově, bylo to někde na periferii, myslím. Všude kolem byly komíny bez kouře, stromy bez listí a silnice bez kaluží.
D. se chopila hliníkové kliky a značně zašlými bývale bílými dveřmi vešla do místnosti, která byla silně zakouřená. Když jsem později, poté co ze mě opadl strup studu, objevovala útroby pokoje, závoje kouře se čas od času rozevřely a mně se naskytl pohled na postavy, jež se náhodně podobaly mé D.. Jedna z osob, z těch, co měly silně zeleně a falově nalíčené oči, vložila mi do dlaně jakýsi krystal. Nevím přesně, jestli to krystal byl, ale ta věc měla každopádně podivně nespecifikovatelné vlastnosti. V mé dlani se svíjela, tančila, kolébala a lascivně nakláněla. Bylo těžké ji udržet, a tak, aniž bych věděla, co je zač, vložila jsem ji do svých touhou rozpraskaných úst. Kouř v místnosti jakoby ztuhl. Mohla jsem si jím omotat prsty a on mi dělal parádu, chvíli jsem se pohledem na něj kochala, tak jak se naivní dívky kochávají snubními prsteny. Za okamžik mě však zaujal zcela jiný jev. Všechny postavy v místnosti na mě upřeně hleděly a sledovaly mé oči, ruce a boty. Netušila jsem proč, a tak sem chvíli zmateně hledala svou průvodkyni D.. Když jsem ji zahlédla, zarývala své dlouhé nalakované nehty do brčka a potutelně se usmívala. Zeptala jsem se, co to všchno má znamenat. Mžik váhala, ale pak odpověděla, že chc-li to vědět, musím se jednotlivě dotazovat každé té neznámé osoby, každé, která se ochotně zahalovala do kouřových clon. Do ruky mi pak vrazila brčko a popostrčila směrem k první, jež se lacině opírala o roh baru.
Vyptávala jsem se tedy: "Co jsi vlastně zač?!" ona odpověděla, že bych to přeci měla vědět sama nejlíp, že prý je můj stín. Nejspíš jsem si přesně neuvědomila, co tím myslí, ale zabořila jsem do ní brčko, konkrétně přímo do její mihotající se duhovky. Celou jsem ji poctivě vypila a zhlediska morálního musím dodat, že nic proti nenamítala. Po té svačině jakobych cítila, že se konečně stávám někým, neboť do této chvíle jsem stále chovala pocit, že nejsem nikým a ničím určená, nijak specifická, nijak přívlastková.
Ve své brčkem provázené jízde jsem pokračovala celou místností, až jsem nakonec ubloukem opět dorazila k mojí D.. Svůdně se na mě usmála a já věděla, že nám v hlavě rotuje totožná myšlenka. Začaly jsme se divoce líbat a jí asi po minutě začalo zcela zřetelně ubývat, zmenšovala se mi pod rukama a do chvíle z ní nezbylo nic. Cítila jsem se úžasně, naplněně, uceleně, zhmotněně, vyfázovaně, finálně a zkrátka nějak tak šťastně, asi. Rozrazila jsem ty bývale bíle výstupní dveře a nechala se oslnit denním zlatavým světlem a světem. Myslím, že to byl nejšťastnější den mého života, jelikož jsem ho celý prožila pouze sama se sebou. ( ! Ne z toho nechvalného hlediska narcisty)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama